Jonathan Swift: Skromný návrh

Žalostná podívaná se naskýtá těm, kdož se procházejí naším velkoměstem nebo cestují po venkově, když vidí na ulicích i na silnicích a ve dveřích chatrčí plno žebraček, ověšených třemi, čtyřmi nebo šesti dětmi, vesměs v hadrech, jak dotírají na kdejakého chodce s prosbami o almužnu. Tyto matky nejsou s to, aby si vydělaly na řádné živobytí; a tak se musí bez ustání potloukat a žebrat na obživu svých nebohých dětí; a když děti odrostou, buď se z nich stávají z nezaměstnanosti zloději, nebo odcházejí ze své drahé otčiny do Španělska bojovat za nápadníka trůnu, nebo se zaprodávají na Barbados.

Všechny strany jsou v tom, myslím, zajedno, že tento ohromný nadbytek dětí v náručí, na zádech i v patách matek a začasté i otců působí království v jeho nynější zuboženosti jenom nové veliké soužení; a kdo tudíž vynajde slušný, laciný a snadný způsob, jak z těchto dětí učinit řádné a užitečné členy státu, získá si takové zásluhy o veřejné blaho, že by se mu měla postavit socha jakožto zachránci národa.

Leč můj záměr se ani zdaleka neomezuje na to, postarat se jen o děti vyložených žebráků; je mnohem rozsáhlejší a vztahuje se na veškerá nemluvňata jistého věku, narozená z rodičů, kteří je právě tak nedovedou uživit jako ti, kteří se na ulicích dovolávají naší dobročinnosti.

Co mě se týče, už mnoho let jsem se v myšlenkách obíral tímto důležitým předmětem a zrale uvažoval o rozmanitých plánech našich reformátorů, ale pokaždé jsem zjistil, že se ve výpočtech notně mýlí. Pravda, dítě, které máma přivedla na svět, uživí se jeden sluneční rok jejím mlékem a po jeden sluneční rok nepotřebuje skoro jiné potravy, aspoň ne více než za dva šilinky, nebo poškrabky téže ceny, které matka jistě řádně vyžebrá; a právě když je jim rok, navrhuji, aby o ně bylo postaráno tak, aby se nejen nestávaly rodičům a farnosti břemenem a nestrádaly až do smrti nedostatkem jídla a šatstva, nýbrž naopak aby přispěly na výživu a částečně i ošacení mnoha tisíců.

Můj plán má ještě jednu velikou přednost: zabrání totiž oněm dobrovolným potratům a onomu ohavnému zvyku žen vraždit své pancharty (je jich u nás, pohříchu, až příliš mnoho) a zasvěcovat smrti ubohá neviňátka, spíše, myslím, aby ušly útrapám než hanbě, což by pohnulo k pláči a soucitu i srdce nejbarbarštější a nejnelidštější.

Počet duší v našem království se obyčejně odhaduje na půl druhého miliónu a z toho je, počítám, snad nějakých dvě stě tisíc dvojic, v nichž ženy rodí; z toho množství odpočítávám třicet tisíc dvojic, které své děti uživí (ačkoliv se obávám, že jich v nynější nuzotě království není ani tolik), ale je-li tomu tak, zbude sto sedmdesát tisíc rodiček. Od těchto odpočítávám dále padesát tisíc na ty, které nedonosí nebo kterým umřou děti do roka na úraz nebo chorobu. Zbývá pouhých sto dvacet tisíc dětí, které se ročně narodí z chudých rodičů. Jde tedy o to, jak tyto děti odchovat a zaopatřit, což je, jak jsem už řekl, za nynějšího stavu všemi dosud navrženými způsoby naprosto neproveditelné. Nemůžeme je totiž zaměstnat ani v řemesle, ani v zemědělství; nestavíme domy (aspoň na venkově), ani neobděláváme půdu; do šesti let se málokdy uživí zlodějstvím, ledaže by k tomu měly zvláštní vlohy; přiznávám ovšem, že základy pochytí mnohem dříve; v té době možno je však pokládat vlastně jen za novice; tak mi vyprávěl jeden vynikající pán z hrabství cavanského, který se dušoval, že do šesti let nepoznal více než jeden nebo dva případy, a to ani v oněch končinách království, které slynou nejbystřejší zdatností v tomto řemesle.

Naši kupci mě ujišťují, že do dvanácti let není chlapec ani děvče zbožím na prodej; a když dospějí do tohoto věku, nestrží se za ně na burze více než tři libry, nanejvýš tři libry a půl koruny; to se nevyplatí ani rodičům, ani království, neboť výdaje za stravu a hadry pro ně přišly už zatím na cenu aspoň čtyřnásobnou.

Uvedu teď poníženě vlastní myšlenky, proti nimž, doufám, nebude možno nic namítat.

Jeden můj známý Američan v Londýně, který je velký znalec, mě ujišťoval, že zdravé, dobře živené jednoroční dítě je lahodnou, výživnou a vydatnou potravou, ať už dušené, smažené, pečené či vařené; a nepochybuji, že poslouží stejně i jako sekaná nebo ragout.

Předkládám tudíž poníženě veřejnosti na uváženou, aby se ze sto dvaceti tisíc oněch dětí, jak jsem je právě spočítal, zachovalo dvacet tisíc na plemeno a z toho aby byla jen čtvrtina mužského pohlaví; je to více, než dovolujeme u ovcí, skotu i bravu; důvodem k tomu je mi to, že tyto děti bývají jen zřídka plodem manželství, na něž si naši divoši tuze nepotrpí, a jeden mužský postačí vyhovět čtyřem ženským. Zbývajících sto tisíc nechť se nabídne, až jim bude rok, na prodej urozeným a zámožným lidem po celém království; matkám nechť se uloží, aby je poslední měsíc hojně kojily, aby byly buclaté a tučné na pořádnou tabuli. Jedno dítě vydá na dvě jídla při přátelské besedě, a když bude stolovat rodina sama, postačí k nasycení předek nebo zadek, a když se trochu opepří a posolí, bude čtvrtý den velmi chutnat vařené, zejména v zimě.

Vypočítal jsem, že novorozené dítě váží průměrně dvanáct liber, a krmí-li se obstojně, vzroste za jeden sluneční rok na osmadvacet liber.

Připouštím, že tento pokrm bude poněkud drahý; hodí se tedy výborně statkářům, kteří už beztak rodiče většinou sežrali a mají tedy zřejmě nejlepší nárok i na děti.

Maso nemluvňat bude k dostání po celý rok, hojněji však v březnu a krátce před ním a po něm, neboť jistý vážený spisovatel, vynikající francouzský lékař, nám praví, že anžto jsou ryby plodivou potravou, rodí se v římskokatolických zemích devět měsíců od postu více dětí než v kterékoli jiné roční době; a proto počítám, že za rok od postu bude trh více přesycen než jindy, neboť počtem připadají v našem království aspoň tři papeženské děti na jedno; bude to mít ještě jednu nepřímou výhodu, že se u nás ztenčí počet papeženců.

Odhadl jsem výdaje na výživu dítěte žebráka (sem zahrnuji všechny podruhy, nádeníky a čtyři pětiny nájemců) asi na dva šilinky ročně i s hadry; a jsem přesvědčen, že žádnému lepšímu člověku nebude líto utratit deset šilinků za mrtvolku dobrého tučného dítěte, která mu, jak jsem už řekl, vydá na čtverý chod skvěle výživného jídla, když bude obědvat jenom s nejbližšími přáteli nebo s rodinou. Tak se naučí statkář dobře hospodařit a získá oblibu u svých nájemců; matka vydělá čistých osm ši1inků a bude schopna práce, než zase porodí jiné dítě.

Ti, kdož jsou šetrnější (jak toho, přiznávám, doba vyžaduje), mohou mrtvolku stáhnout; z její
uměle vydělané kůže budou skvostné rukavičky pro dámy a letní botky pro elegantní pány.

Pokud jde o naše hlavní město Dublin, na vhodných místech nechť se zřídí jatky a řezníků, to můžeme být jisti, chybět nebude; přimlouvám se však spíše za to, aby se děti kupovaly živé a upravovaly přímo po zařezání, jako když smažíme selata.

Jeden velmi ctihodný pán, pravý milovník vlasti, jehož ctnosti si vysoce vážím, ráčil mi onehdy při rozhovoru o této věci navrhnout zlepšení mého plánu. Ježto prý v poslední době mnoho šlechticů v našem království vystřílelo své jeleny, mohl by se podle jeho mínění nedostatek zvěře nahradit výrostky a děvčaty, kterým by nebylo přes čtrnáct, ale také ne méně než dvanáct let; vždyť tolik prý je jich teď z obojího pohlaví v každém hrabství na pokraji smrti hladem z nedostatku práce a zaměstnání; odprodají je rodiče, jsou-li naživu, ne-li, tedy nejbližší příbuzní. Ale přes všechnu náležitou úctu k svému výbornému příteli a zasloužilému vlastenci nemohu se s ním úplně srovnat. Co se týče výrostků, můj známý Američan mě podle svých hojných zkušeností ujistil, že mají maso z ustavičného pohybu tuhé a hubené, jako mívají naši školáci, a chutnají nepříjemně; vykrmovat je by se nevyplatilo. Co se týče děvčat, myslím ve vší poníženosti, že by to byla velká ztráta pro veřejnost, neboť z nich stejně budou brzy rodičky; a není ostatně nepravděpodobné, že by někteří příliš úzkostliví lidé mohli takové jednání (arciť zcela neprávem) hanět, že hraničí s ukrutnosti; přiznávám se, že tato námitka byla pro mě vždycky nejpádnější, ať byl návrh míněn sebelépe.

Ale abych ospravedlnil svého přítele, přiznal se mi, že ho na tento prostředek přivedl slavný Sa1manaazor, rodák z ostrova Formosy, který více než před dvacíti lety přišel odtamtud do Londýna a při řeči vyprávěl mému příteli, že když je u nich někdo popraven, prodá kat mrtvolu urozeným osobnostem jakožto znamenitou pochoutku; za jeho časů prý se rozprodalo tělo baculaté patnáctileté dívky, ukřižované za to, že se pokusila otrávit císaře, prvnímu ministru Jeho císařského Veličenstva a jiným předním dvorským mandarínům v porcích přímo ze šibenice za čtyři sta korun. Nemohu, věru, upřít, že kdyby se takto naložilo s některými boubelatými dívkami v našem městě, které, ač samy bez groše, přece se neukazují venku leč v nosítkách a v cizokrajné parádě, za niž jaktěživy nezaplatí, vystupují v divadlech a ve společnosti, království by tím nijak neutrpělo újmu.

Někteří malomyslní lidé se velmi pozastavují nad ohromným nadbytkem zestárlých, neduživých a zmrzačených chuďasů; a byl jsem požádán, abych přemýšlel, jak to zařídit, aby se národ zprostil této žalostné přítěže. Tato věc mě nikterak neznepokojuje: vždyť, jak známo, denně hynou a chcípají zimou a hladem, špínou a hmyzem tak rychle, jak se jen možno nadíti. Mladí nádeníci jsou na tom skoro stejně slibně. Práci sehnat nemohou, a tak scházejí nedostatkem potravy tou měrou, že když jsou přece jen náhodou najati na hrubou práci, nejsou dost si1ni, aby ji zastali; a tak se zbavuje země i oni nastávajícího zla.

Odbočoval jsem už příliš dlouho, i vrátím se k tématu. Myslím, že výhody návrhu, který jsem učinil, jsou zřejmé a četné, jakož i nanejvýš závažné.

Předně, jak už jsem podotkl, ztenčil by se silně počet papeženců, kteří se u nás rok co rok roztahují a jsou předními plemeniteli národa, zároveň však i našimi úhlavními nepřáteli; zůstávají schválně doma, aby zradili království nápadníkovi, a doufají, že tak využitkují nepřítomnosti tolika dobrých protestantů, kteří se raději odhodlali odejít z vlasti, než by zůstali doma a proti svému svědomí platili desátky episkopálnímu faráři.

Za druhé, chudší nájemci budou míti nějaký cenný majetek, který se jim může pravoplatně obstavit a z něhož budou moci zaplatit statkáři nájem; vždyť obilí a dobytek už jim pobrali a peníze jsou jim neznámou věcí.

Za třetí, ježto vydržování sto tisíc dvouletých a starších dětí nelze odhadnout níže než na deset šilinků ročně za kus, vzroste tím národní jmění ročně o padesát tisíc liber, nehledíc ani k zisku, jímž bude uvedení nového jídla na tabuli zámožného panstva v království, pokud je jenom trochu mlsné. A peníze budou obíhat u nás, neboť si to zboží venkoncem vyrobíme a vypěstujeme sami.

Za čtvrté, vytrvalé rodičky se kromě toho, že vydělají ročně osm šilinků za prodané děti, zbaví též starosti o jejich výživu po prvním roce.

Za páté by tento pokrm přivedl mnoho zákazníků do krčem; vinárníci si už chytře opatří nejlepší recepty na mistrovskou přípravu, a tak k nim bude docházet vybrané panstvo, které si právem zakládá na svých znalostech dobrého jídla; šikovný kuchař, který se umí zavděčit hostům, dokáže, aby bylo tak drahé, jak se jim zamane.

Za šesté by to bylo velkou pobídkou k ženění, k němuž všichni moudří národové buď pobádali odměnami nebo doháněli tresty. Vzrostla by tím péče a něžnost matek k dětem, kdyby měly jistotu, že se veřejnost o jejich robátka do smrti postará a že samy na tom každoročně spíše vyzískají než prodělají. Uviděli bychom mezi vdanými počestnou řevnivost, která z nich přinese na trh nejtučnější dítě. Muži by zacházeli se svými ženami v době těhotenství šetrně, jako teď zacházívají se svými shřebenými kobylami, stelnými kravami a sprašnými sviněmi; a netroufali by si bít je nebo kopat (jak se až příliš často děje), aby snad nepotratily.

Mohlo by se vypočítat ještě mnoho jiných výhod. Tak například přibude několik tisíc mrtvolek k našemu vývozu naloženého hovězího; rozšíří se vepřové a zdokonalí umění dělat dobrou slaninu; té se nám už pomalu nedostává, protože přichází nazmar mnoho selat, která se objevují až příliš často na našich tabulích; a přitom se to maso co do chuti a výtečnosti ani zdaleka nevyrovná dobře živenému, tučnému dítěti, které usmažené v celku se bude znamenitě vyjímat na hodech u purkmistra nebo na jiné veřejné hostině. Ale to všechno a leccos jiného přejdu, protože usiluji o stručnost.

Kdyby bylo v našem městě třeba tisíc rodin, které by byly stálými zákazníky na maso nemluvňat, kromě ostatních, které by si ho možná popřály na trachtacích, zejména svatbách a křtinách, počítám, že by Dublin spotřeboval ročně dvacet tisíc mrtvolek, a ostatek království (kde se bude patrně prodávat poněkud levněji) zbývajících osmdesát tisíc.

Nenapadá mě nic, co by se snad dalo tomuto návrhu vytknout, ledaže by mi dokazovali, že se tím počet lidí v království silně ztenčí. To přiznávám ochotně a byl to vlastně můj hlavní cíl, když jsem tento návrh předkládal světu. Nechť si čtenář všimne, že se svým lékem počítám jedině na naše Irské království a na žádné jiné, které kdy bylo, je či snad někdy bude. Ať mi tedy nikdo nemluví o jiných prostředcích; abychom třeba vyměřili těm, kdo se vzdalují ze země, daň pěti šilinků z libry; abychom používali toliko šatstva a domácího zařízení, které jsme si sami vypěstovali a vyrobili; abychom nadobro odvrhli suroviny i tovary, které jen zvyšují cizácký přepych; abychom vyléčili své ženy z marnotratnictví, zahálčivosti, marnivosti a karbanictví; abychom pochytili kousek šetrnosti, rozšafnosti a střízlivosti; abychom se naučili lásce k vlasti, jejímžto nedostatkem se lišíme i od Laponců a Topinambučanů; abychom zanechali nevraživosti a nesvornosti a nepočínali si už nadále jako lidé, kteří se vraždili ještě i tehdy, když už jejich město padalo; abychom se trochu střežili a nezaprodávali zbůhdarma svou vlast a svědomí; abychom přiměli statkáře k tomu, aby měli alespoň špetku shovívavosti k svým nájemcům; konečně abychom vpravili ducha poctivosti, přičinlivosti a obratnosti našim kupcům; kdyby došlo k rozhodnutí kupovat jen domácí zboží, všichni by nás rázem svorně šidili a odírali na ceně, míře i váze; nikdy se nedali přimět k tomu, aby se slušně nabídli poctivě obchodovat, třebaže k tomu byli často a důrazně vybízeni.

Opakuji tudíž, ať mi nikdo nemluví o těchto a podobných prostředcích, dokud nebude mít aspoň záblesk naděje, že kdy bude upřímná a opravdová snaha skutečně je provést.

Já sám jsem už mnoho let až do únavy předkládal marné, plané, blouznivé nápady, a když už jsem nadobro zoufal nad úspěchem, přišel jsem šťastně na tento návrh; je docela nový a je v něm cosi podstatného a ryzího. Je bez útraty i námahy a nikterak se nevystavíme nebezpečí, že bychom se jím snad nezachovali Anglii. Tohle zboží se nedá vyvážet, neboť maso je příliš křehkého složení a nevydrží dlouho v soli, třebaže bych snad mohl jmenovat zemi, která by mileráda shltla celý náš národ i bez ní.

Ostatně nelpím tak urputně na svém mínění, abych zamítal jakýkoliv návrh moudrých mužů, který se ukáže stejně bezúhonný, laciný, snadný a účinný. Ale než se vytasí proti mému plánu s něčím, co by slibovalo více, nechť ráčí ten spisovatel nebo spisovatelé zrale uvážit dvojí okolnost. Předně, jak se nyní věci mají, kde seženou potravu a oděv pro sto tisíc nadbytečných chřtánů a hřbetů. A za druhé, ježto je po celém našem království okrouhle milión tvorů lidského vzezření, jejichž všechen majetek by úhrnem představoval dluh dvou miliónů liber šterlinků, neboť k žebrákům z povolání dlužno připočítat valnou část nájemců, podruhů a nádeníků i se ženami a dětmi, kteří jsou ve skutečnosti také žebráky; nechť se tedy oni politikové, kterým se má nabídka nelibí a kteří se snad osmělí a zmohou se na odpověď, nejprve otáží rodičů těchto smrtelníků, zdali by dnešního dne nepokládali za velké štěstí, kdyby bývali ve věku jednoho roku prodáni na jídlo tak, jak se dožaduji; byli by tak unikli nepřetržité řadě trampot, které od té doby zakusili tím, jak byli utlačováni od statkářů, jak nemohli platit bez hotových peněz a bez zaměstnání nájem, jak strádali bez nejprostší obživy, bez přístřeší i bez šatu proti drsnému počasí a s neodvratnou čákou na to, že svému potomstvu odkáží stejné, ne-li ještě větší strasti.

Vyznávám z upřímného srdce, že mně osobně na tom nijak nezáleží, když se snažím prosadit toto nutné dílo, neboť nemám jinou pohnutku, leč veřejné blaho vlasti, zvelebení obchodu, zaopatření nemluvňat, úlevu chudým a trochu potěšení boháčům. Sám nemám děti, na nichž bych hodlal vydělat jediný groš; nejmladšímu je devět let a má žena už nerodí.

(přeložil Aloys Skoumal)

// posted by J-Lo @ 4:16 PM